Fjodor Michajlovič Dostojevskij
Ruský romanopisec, novelista, publicista a myslitel F. M. Dostojevskij se narodil roku 1821 v Moskvě v rodině lékaře. Zprvu studoval soukromou školu, z důvodu smrti své matky byl však v roce 1837 z existenčních důvodů poslán na vojenské technické učiliště do Petrohradu. Po sedmi letech se však Dostojevskij plně přeorientoval na literaturu. Přeložil Balzacův román Evženie Grandetová, ale již v roce 1846 mu vychází první kniha Chudí lidé. Následně si jej oblíbil i kritik Bělinskij, který Dostojevského v jeho tvorbě plně ovlivňoval. Následovaly další jeho povídky a novely: Dvojník (1846), Pan Procharčin (1846) a romantické Bílé noci (1848).
V roce 1847 se připojil ke kroužku sdruženého kolem utopického socialisty Michila Vasiljeviče Petrašovského, kde se scházela ruská inteligence. Tento kroužek byl však označen za protistátní a o dva roky později, od té doby, co se do něj začal angažovat i Dostojevskij, byli všichni členové této skupiny, tzv. „petraševci“ odsouzeni ruským vojenským soudem k trestu smrti. Konečný soudní verdikt samozřejmě nakonec neochudil literární svět o jednoho z nějvětších spisovatelských geniů a odsoudil Dostojevského „pouze“ k nuceným pracím do omské věznice, kde stávil čtyři roky a následně k vojenské službě na Sibiři, kde si pobyl dalších pět let. Když v roce 1859 onemocněl, byl propuštěn a téměř po deseti letech utrpění se směl vrátit do Petrohradu. Dostojevskij se ocitne se opět na svobodě a ožení se, avšak tone se v dluzích. Pobyt v těchto končinách Dostojevského velmi zasáhl jak fyzicky, tak duševně. Fjodor zde trpěl nejen krutými životními podmínkami a svými epileptickými záchvaty, ale také všudepřítomnou lidskou bolestí, která způsobila spisovatelův duševní přerod. Dostojevskij se stal mnohem citlivějším k lidskému utrpení, k vnitřnímu světu člověka. Dostojevského pobyt na Sibiři se logicky zdrcadlí v jeho literární tvorbě, dokázal se vcítit do lidí s narušenou osobností, když sám během odpykávání dlouholetého trestu stanul na pokraji šílenství. Kronikou těch let jsou Zápisky z mrtvého domu (1861-62) později zhudebněné Leošem Janáčkem.
Po svém návratu absolvoval výlety do západní Evropy, například do Francie a Německa, kam utíkal před věřiteli.V letech 1861-63 vydával Dostojevský spolu se svým bratrem Michailem časopis Vremja a rok poté časopis Epocha. Když zemřela Dostojevskému žena i jeho bratr Michail, spisovatelovy dluhy se ještě více prohloubily, což způsobilo jeho závislost na hazardních hrách. Právě román Uražení a ponížení (1861) pojednává o autorovu mučivém vztahu k první ženě M. D. Isajevové. Na svých cestách se přesvědčil o tom, že morální úroveň společnosti je opravdu špatná. Nasvědčovalo tomu bezohledné chování podnikatelů, jejich sobectví a přílišné sebevědomí. Požadoval návrat k patriachálním základům národního života, usiloval o změnu Ruska. Potřebu změny viděl v jedinci a jeho návratu k pokoře. Význam shledával také v návratu k ruským tradicím, čímž si získal přízeň cara. Snažil se ubránit důsledkům moderních civilizačních procesů.
V době autorova nejhlubšího zoufalství vzniká Dostojevského vrcholné dílo - román Zločin a trest (1866), kde se dotkl několika závažných sociálních a filozofických problematik. V roce 1867 nadiktoval své stenografce A. Snitkinové román Hráč (1867) obsahující autobiografické prvky, což samozřejmě souviselo s jeho hráčskou závislostí. Kráce nato se ožení a cestuje dál Evropou. Nachází se ve špatném psychické stavu, věčně je podrážděný a poštvává proti sobě i vlastní přátele. Přesto vzniká další jeho román Idiot (1868), který upoutává vcítěním se do osobnosti psychicky labilního knížete Myškina, jenž stejně jako autor trpěl epilepsií.
Jak již bylo zmíněno, Dostojevskij se vrátil na svobodu s náboženským posláním. K sebevraždám a despotismu docházelo dle něj právě díky ztrátě náboženské opory a vinou přehnaného individualismu a racionality. Přál si změnit společnost podle náboženských ideálů.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij byl nesporně velmi rozporuplnou osobností. Ve svých dílech psychologicky rozebíral postavy s různými duševními poruchami, jenž byly mnohdy postaveny před rozhodující životní situaci, kterou byly nuceny řešit. Zabýval se zločinci, revolucionáři, prostitutkami... Všude spatřoval více hrůzy než lásky, více chaosu než řádu. Demonstroval krizové příznaky v psychologii současné společnosti, zhoubně poznamenávající lidské vztahy, zachytil soudobé hnutí anarchistických teroristů i morální a existenciální problematiku. Usiloval za každou cenu o nápravu společnosti. Právě román Běsi (1871-72), který je ispirovaný anarchistickým hnutím, je krutým obrazem soudobé společenské situace. Nedokončený zů stal jeho román Bratři Karamazovi psaný v letech 1879-80.
Dostojevskij se svým dílem ovlivnil filozofii dvacátého století a stal zakladatelem moderního psychologického románu, i když sám sebe jako psychologa odmítal.
Fjodor zemřel roku 1881 díky své epilepsii. Až těsně před smrtí však jeho národ pochopil, jak velkým spisovatelem byl.
Zločin a trest
OBSAH DÍLA:
Děj se odehrává v Petrohradu ve 2. polovině 19. století. Rodion Romanovič Raskolnikov je mladý student práv, jenž nemůže dokončit univerzitů z důvodu nedostatku peněz, ačkoli na konci románu přiznává, že by možná byl schopen se na univerzitě udržet. Po dlouhém váhání se rozhodne zabít a okrást starou lichvářku Alenu Ivanovnu, kterou již dříve často navštěvoval. Svůj zločin si od počátku odůvodňuje tím, že ona není ničím nikomu prospěšná, kdežto on „zabitím vši“ získá peníze na své vzdělání a bude sloužit lidem. Navíc se utěšoval tím, že všichni velikání v historii museli překračovat překážky a obětovat pár životů, prolít krev ve jménu vyššího smyslu. Způsob vraždy Raskolnikov nijak rafinovaně nepromýšlí, Alenu Ivanovnu se rozhodně zavraždit sekyrou. Vše jde podle plánu, dokud se na scéně neobjeví její sestra Lizaveta, která se náhle vrací domů. Raskolnikov je tedy nucen zabít podruhé. Jakoby si ani neuvědomoval, co se stalo. Podaří se mu zamaskovat všechny stopy a ukradené peníze a šperky schová. Okamžitě jej však začíná tížit svědomí..
Druhý den je předvolán na policii kvůli zaplacení nájemného, když však uslyší o vraždě, omdlí. V následujících dnech a týdnech je chvílemi nepříčetný a paranoidní, onemocní, blouzní a ostatní si myslí, že se dočista pomátl. V těchto těžkých dnech se o něj stará jeho přítel Dmitrij Prokofjič Razumichin.
Zanedlouho přijíždí do města jeho matka se sestrou. Což psychicky labilního studenta příliš nepotěší, naopak. K jeho starostem přibudou starosti o jeho sličnou sestru Avdoťju Romanovnu, zkráceně Duňu. Ta svolila ke sňatku s majetnickým, ale váženým a bohatým Petrem Petrovičem Lužinem, jen aby pomohla své rodině z chudoby. Raskolnikov s takovou obětí zásadně nesouhlasí a Lužinem opovrhuje, pohádá se s ním a podaří se mu dokázat, že Lužin není Duněčky hoden. Rodion se záhy stává podezřelým z vraždy, když jej při každé zmínce o onom zločinu přepadají mrákoty. Raskolnikov je předvolán před detektiva Porfirije, který s ním chce dát údajně pouze přátelskou řeč, ovšem svým chováním a směrem, kterým se ta konverzace ubírá, dohání Rodiona Romanoviče k šílenství, ten ztratí nervy a málem se přizná. Naznačeno však toho bylo až příliš. Nečekaně se ale přiznává někdo jiný. Oním člověkem je Mikolka, jeden z natěračů, kteří v lichvářčině domě tehdy pracovali. Raskolnikov si tedy uvědomuje, že má ještě chvíli čas...
Mezitím se Raskolnikov seznamuje s upřímnou a křehkou Soňou, dcerou věčného opilce Marmeladova, kterou chudoba dohnala až k tomu, že se stala nevěstkou. Jí jediné se svěří. Vzniká mezi nimi zvláštní pouto - vrah a nevěstka, kteří si rozumí.Rodion se jí jediné také sám od sebe svěří. Pravdu se však dozvídají i jeho přítel Razumichin a sestra Duňa. Všichni naléhají, aby se přiznal, aby si odpykal svůj trest, aby se vykoupil.
Raskolnikov se rozhodl je uposlechnout, ačkoli sám pořádně nechápal, proč to dělá. Neodkázal se svým zločiněm však žít a na to, aby si vzal život, byl asi příliš zbabělý. Ocitá se tedy na velitelství. Dozvídá se, že Svidrigaljov, další člověk, který věděl pravdu a podivně ho vydíral, se zastřelil. Roďa se přiznává. Při jeho odsouzení se přihlíží k mnohým polehčujícím okolnostem a dobrým činům z minulosti a dostává "pouhých" 8 let na Sibiři s nucenými prácemi druhého stupně. Soňa odjíždí s ním a on si konečně uvědomí, že ji miluje, což způsobuje jeho duševní přerod. Zdá se, že přežít zbylých sedm let s vírou v jejich lásku a společnou budoucnost nebude nemožné...
Duňa se provdala za Razumichina, ovšem Raskolnikovova matka, Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová umírá z předtuchy hrozného osudu svého syna.
ANALÝZA DÍLA:
Zločin a trest je psychologický román, jenž je základním dílem realistické literatury 19. století, konkrétně se děj odehrává v 2. polovině 19. století v Petrohradu a v závěru románu na Sibiři. Ačkoli se román hlásí ke kritickému realismu, který můžeme vidět někdy až v brutálním ztvárnění sociální bídy, strašlivé tuberkulózy projevující se vykašlávání krve až postupným rozkladem člověka, psychické bolesti člověka již tak zuboženého drsností poměrů a v ničivé síle alkoholu, objevují se v románu i romantické prvky a to, jak v duševní rozpolcenosti postav – hlavní hrdina je výrazný individualista, jenž je společností nepochopen a sám jí opovhuje, tak v lásce vítězící nad chudobou a vězením. Knize vládne popis ( převážně myšlenek hlavního hrdiny), vnitřní monology (výčitky a obhajoba postav) a ukončené i neukončené dialogy. I přes četné popisy má dílo dějový spád a každopádně smysl pro dramatičnost, která netkví v dějové linii románu, ale ve vnitřním morálním a psychickém dramatu hlavního hrdiny, který je zachycen právě ve vnitřních monolozích, snech a nedokončených dialozích. Dostojevský se zaměřuje na detaily, čímž čtenáři neumožňuje si situaci promyslet ani domyslet dle vlastní fantazie, jinak je román bez emočních komentářů autora. Důmyslným vycharakterizováním vztahů mezi jednotlivými postavami připomíná Shakespeara.
Co se týče jayzykového plánu díla, jazyk je spisovný a jeho zastaralejší forma odpovídá danému století. Prolínají se jím cizojazyčné fráze z francouzského (bone guerre), německého (Mädchen, was willst du mehr?) a latinského jazyka (et nihil humanum). Najdeme zde hovorová slova (upejpavost), historismy (gubernie), archaismy (penězokaz), zdrobněliny (Duněčka), metafory („Vzít na sebe kříž“), přirovnání (třesouc se jak osika), apostrofy („Můj ty bože!“), epizeuxis („Ale právě, právě!“), přechodníky („Jsa chud...“) a velké množství apoziopeze, jenž se objevuje snad v každém monologu i dialogu.
Dílo je chronologické, je rozděleno do šesti částí a epilogu. Je psáno v er formě.
Hlavními postavami jsou Rodion Romanyč Raskolnikov – chudý student, idealista, melancholik, odbojný individualista a velmi hrdý člověk; Sofja Semjonovna Marmeladovová (Soňa) – prostitutka, která je paradoxně svou nesmělostí, oddaností a pokorou morálně nejčistší postavou celého románu, Soňa je Raskolnikovova spřízněná duše, do níž se Raskolnikov v závěru románu zamiluje; Dmitrij Prokofjič Razumichin – inteligentní, starostlivý, praktický, loajální, upřímný a prostý student práv, přítel Raskolnikova a nakonec i manžel jeho sestry; Porfirij Petrovič – inteligentní, důvtipný a zkušený policejný vyšetřovatel, který odhalil Raskolnikova pouze pomocí psychologie; Avdoťja Romanovna Raskolnikovová (Duňa) – Rodionova obětavá, důstojná, vášnivá, milující a krásná sestra; Pulcherija Alexandrovna Raskolnikovová – starostlivá a milující matka; Petr Petrovič Lužin – egoistický, prospěchářský a povrchní nápadník Avdoťji Romanovny; Arkadij Ivanovič Svidrigajlov – tak trochu prostopášný, majetný podivín, který se také urputně ucházel od Avdoťju Romanovnu a jako jeden z mála odhalil Raskolnikovův zločin
Dostojevskij při pojmenovávání postav v románu použil jména, která jsou v ruštině víceznačná. Rodion Romanovič Raskolnikov – slovo: raskol, význam v ruštině: rozkol; Petr Petrovič Lužin – slovo: luža, význam v ruštině: louže, kaluž; Dmitrij Prokofjič Razumichin – slovo: razum, význam v ruštině: rozum; Alexandr Grigorjevič Zamjotov – slovo: zamětit, význam v ruštině: zaznamenat, realizovat; Semjon Zacharovič Marmeladov – slovo: marmelad, význam v ruštině: marmeláda; Arkadij Ivanovič Svidrigajlov – slovo: Švitrigaila, význam v ruštině: litevský princ
U nejpůsobějšího díla Fjodora Michajloviče Dostojevského se lze zabývat zkločinem jako společenským jevem, teorií o silném jedinci, který překračuje zákony morálky, analýzou individualismu a anarchismu buržoázní společnosti či administrativním nebo náboženském řešení a usmíření viny viny trestem. Dostojevskij docílil skutečnosti, že se čtenář při čtení románu cítí až otřesen, což rozhodně není samoúčelné, neboť spisovatel chtěl poukázat na úděl chudých lidí. Bída těchto lidí, nejistota a zoufalství je vedou do záhuby. Představují drama osamělýh lidí v kapitalistické společnosti, rozklad osobnosti, rodiny a společnosti v nepříznivých podmínkách doby. Právě tyto prvky spojují Zločin a trest s Dostojevského pracemi ze čtyřicátých let, kdy spisovatel žil v pokrokových, revolučních kroužcích mládeže pod vlivem myšlenek utopického socialismu, než byl za svou účast na přípravě povstání roku 1849 odsouzen. Hovoříme-li již o vlivu Dostojevského života na jeho nejznámější dílo, je nutno zmínit otřesný dojem z chvil před popravou i vězeňské zážitky, jenž měly logicky nedozírné následky na spisovatelovu psychiku, a tedy i na jeho tvorbu. Právě ve vězení a vyhnanství přehodnotil Dostojevskij své revoluční ideály a uhnul od nich k náboženské pokoře a později ještě k horlivému vyznavačství ruského samoděržaví, pravoslaví a oficiální ruské národnosti. A tam na Sibiř, odkud se se směl vrátit až v roce 1860, tam, mezi nešťastný ldi, posílá Dostojevskij i svého Raskolnikova, aby si odpykal trest za svou hrdost a za svůj zločin. „Přenechává“ mu své místo na Sibiři, aby si Raskolnikov vykoupil nový života po boku sebeobětavé Soni, aby se přeorientoval z nespoutaného individualisty a anarchisty v člověka nábožensky věřícího, aby se přerodil do jiného světa. Náznakem takového pokání Zločin a trest končí.
Raskolnikov se ve skutečnosti na začátku románu ocitá v podobné situaci jako Marmeladov – nemá kam jít. Dotrhal poslední šaty a boty, musel pro nedostatek finančních prostředků opustit univerzitu, několik dní nejedl, nemůže zaplatit nájem... Také odmítá pomoc své zchudlé rodiny i sestřinu oběť v podobě provdání se za Lužina, aby zachránila bratra i matku. Raskolnikov bydlí v jednom z těch petrohradských, podkrovních krcálků, v nichž se odráží nuzota a zoufalství, v nichž se rodí myšlenky na vraždu i sebevraždu. Z všeho nám vyplývá, jak účelně si Dostojevskij vybral právě ten nepřátelský Petrohrad, sídelní carské město plné sociálních protikladů, bizarních postav a existencí, drsného klimatu a zhoubných vlivů na lidskou mysl. Toto ovzduší města je ve Zločinu a trestu podrtženo pochmurnými a křiklavými obrazy bídy, opilství, nemocí, zločinu, prostopášnosti, vyděračství a necitelnosti.
Raskolnikov je osamělý a hrdý, příliš hrdý, než aby hledal pomoc. Je zalezlý ve svém příbytku a ve svých myšlenkách, naplněn zlobou a nenávistí k celému svému okolí a ke svému životu, pohrdá lidmi a jakoukoli pomocí, pozbývá lidských citů, vede v sobě napůl v horečce, vnitřně rozvrácený, roztesknělý, apatický, v podivuhodné míchanici snu a reality, chorobné monology. Je rozhořčený nespravedlností, že na jedné straně jsou lidé bohatí, kteří hromadí majetek, nevědí, co s ním a bezmyšlenkovitě jej rozhazují, a na druhé straně jsou lidé jako on, kteří by mohli v životě tolik vykonat, ale jsou odsouzeni k věčné chudobě. Raskolnikov chce samozřejmě povýšit, chce patřit k těm, kdo vládnou, a ne k těm, kteří jsou ovládáni. Tak vzniká zvrácená myšlenka zabít starou lichvářku a zmocnit se jejího majetku.
Právo na zločin si Raskolnikov zdůvodňuje intelektuální převahou „neobyčejného člověka“, za kterého se považuje. Petrohradský student si totiž vybudoval teorii, podle které sama příroda dělí lidi na jakési dvě třídy. Na nižší, kam patří bytosti obyčejné, jenž jsou pouze tupým materiálem, jehož úkolem je poslouchat a plodit sobě podobné, a na vyšší třídu, kam patří lidé výjímeční, kteří mají dar nebo talent říci ve svém prostředí nové slovo. Pro lidi první třídy není toto poslání nijak ponižující, protože nic jiného ani nesvedou, jsou to osoby konzervativní, zkostnatělé, zkrátka otrocké duše. Druhá třída jsou ti, kdo mohou přestupovat zákony, bořitelé, jenž se vyznačují ničením dosavadího ve jménu lepšího. Dokonce k tomu vypracoval další teorii o velkých a neobyčejných dějinných osobnostech, jež prolévaly krev zas uskuetčnění svých převratných plánů pro celé lidstvo. Raskolnikov do toho zaplete osobnosti jako je Mohamed, Lykurgos, Solón, Napoleon, Kepler či Newton. Když zákonodárci rušili staré zákony, nezastavili se nikdy před obětmi. Pravdu prý má nakonec ten, kdo je silný.
Takto vyzbrojen svou teorií, mučen hladem a hnán horečnými představami, rozhodne se Raskolnikov pro zločin. Zabije Alenu Ivanovnu, tu neprospěšnou „lidskou veš“, která nejen kupí peníze, ale také všechny vykošisťuje a v závěti odkazuje svůj majetek klášteru. Raskolnikov to dokonce nepokládá za zločin, ale za vykonání spravedlnosti, jejímž vykonavatelem se stal právě on. Nestará se o to, že by se prozdradil, protože na rozdíl od obyčejných zločinců hodlá zachovat rozvahu, klid, chladnokrevnost, vůli a opatrnost.
Avšak nic nedopadlo tak, jak si mladý revolucionář představoval. Raskolnikov sice stařenu zabil, ale byl nucen zabít i její nevinnou sestru Lizavetu, která se náhle vracela domů. Svým činem ale především zabil princip, zabil sebe, všechny své lidské vztahy, zabil nepřímo i svou milovanou matku. Nezvládl zkoušku svého rozumu a nadčlověčství. V rozhodujícím okamžiku ztratil vůli i racionální úsudek (ten ostatně pozbývá po většinu románu), udělal spoustu chyb a na každém kroku je násobil, vracel se na místo činu, upozorňoval na sebe, přiváděl všechny na jeho stopu. Rozhodně nezůstal chladným vykonavatelem svého pojetí spravedlnosti, zhroutil se v duševních mukách, lítostí, strachem, výčitkami svědomí. Zklamín v sobě i svou teorií o geniálním člověku, přemlouván poctivou Soňou a týrán hrozbami amorálního cynika Svidrigajlova, vydal se posléze do rukou policie. Nedokázal dále žít se zločinem a život si vzít nedokázal.
Nastává otázka svědomí, odplaty a trestu. Zločin Raskolnikovovi nepomohl naplnit žádnou z jeho představ, naopak rozdvojil jeho osobnost. Rodion nejprve spravedlnost hledal v sebevraždě, útěku, v dobrých skutcích, když dal Katěrině Ivanovně, ženě zesnulého Marmeladova, své poslední peníze na pohřeb. Spravedlnost však částečně našel až v přiznání a trestu, který přišel záhy a dokázal zmírnit jeho šílené rozpolcení osobnosti. Na druhou stranu, i když se Raskolnikovovi nastoupením trestu poněkud ulevilo, dál se obviňoval z toho, že se se svým činem, za kterým si mimo jiné stál i v závěru epilogu, nedokázal srovnat. Ačkoli Raskolnikovovi částečně spadl kámen ze srdce, i ve vyhnanství žil Rodion Romanovič dál ve své zarputilé uzavřenosti, dokud nepochopil lidskou oběť a velikost Soniny lásky. Raskolnikov totiž nakonec přemohl svou neskutečnou pýchu opětováním této lásky. Od hrdosit a egoismu dospěl Raskolnikov ke smíření a sebeobětování v duchu evangelia.
Ve Zločinu a trestu Dostojevskij mnohokrát naznačil, že destruktivní a nihilistické názory se rodí v mladé, revoluční a demoraktické mláděži. A právě i Raskolnikovův zločin je projevem této generace. Tyto názory se objevují v pasáži, kde Razumichin vykládá názory socialistů na zločin, i tam, kde se v románu objevuje mladý pokrokář Lebezjatnikov.
Fjodor Michajlovič Dostojevskij románem také naznačuje, že rozum je slabý a nespolehlivý, právě rozum způsobil Raskonikovovo neštěstí, zavedl ho ke zločinu a neřídil správně jeho životní rozhodnutí. Do protikladu je zde postaven cit.
Poslední bod mého rozboru bude o tom, jak se velikost románu vyniká v soucitu s utrpením člověka, na jenž se Dostojevskij zaměřil po té, co prodělal očistec na Sibiři. Dostojevskij zde odsuzuje, jak již bylo řečeno, individualistické a anarchistické myšlenky, které byly produktem kapitalistické společnosti a vedly k násilí nad člověkem. Tyto myšlenky právě rozpoutaly onu vizi titánského nadčlověčství, v němž se Raskolnikov zhlížel. Právě tyto myšlenky se staly filozofickými teoriemi, kterých se chytila politická hnutí jako fašismus nebo nacismus, zbavující ve jménu nadčlověka, nadrasy práva na život celé národy.